>Je to skoda, nepochopit tuhle konferenci.
Je, veliká.
Ale takové to je. Všimněte si, že většina tvůrců osmibitů v ČSSR se na
to dívá podobně. Jak jsem pochopil z různých komentářů v internetových
diskusích, Roman Kišš má PMD taky jako něco, co byla zábava vyvíjet, ale
je to jakási minulost, netřeba se k tomu vracet. Socialistický šrot, parodie
toho, co bylo "venku".
Žil byl sedlák, a ten měl syna. Když syn dospíval a přebíral grunt,
pošilhával, jak práci na statku zjednodušit, a pošilhával po novince, po
mechanické mlátičce. Starý sedlák ho sice neseřezal potěhem, protože mu
to poměr sil nedovolil, ale hlučné, smradlavé a neustále rozbité mašině
se bránil, upředňostňoval poctivou práci s cepy, a tak až do jeho smrti
mlátili obilí tak jako vždycky.
Sotva umřel, vydal se jeho syn na zemědělskou výstavu a jednu pěknou
mlátičku koupil. Sice stála prachy, ale hned šla na statku práce líp, byl
to najednou nejmodernější statek široko daleko.
No a postupně měl tři syny, kteří tátovu historku dobře znali a
mlátičku chovali v úctě. Když tu jim táta umřel.
Táta umřel a mlátička, již vlastně obstarožní, se rozbila. Nejmladší
syn se sebral, jel na zemědělskou výstavu, kde před lety táta mlátičku
koupil, shánět náhradní díly.
Tam viděl moderní stroje, elektřina místo páry, nebo kromě samotného
mlácení dělaly i něco jiného, byl z toho nadšený, jo, tohle by se jistě
tátovi líbilo!
Ale díly na starý model už nikde neměli, nabídli mu místo toho koupit
nový stroj, tak se šel poradit s bratry.
Ti se na něj obořili, že je táta chvilku pod drnem, a on by mlátičku, za
kterou táta tak dlouho bojoval, jeho životní úspěch, hodil do šrotu? To
tedy pěkně by naplňoval tátův odkaz!
Mlátičku se ještě místnímu kováři dařilo držet nějaký čas v
provozu, a tak se ještě dlouhá léta třem bratrům smáli, jaký mají na
statku směšný starý šrot.
Tenhle příběh je původně určen pro příslušníky církví a sekt, aby z
něj pochopili, že ta správná tradice není držet se litery, tedy ortodoxně
lpět na tom, co jejich náboženství praví, ale ducha, tedy pátrat po tom,
proč to praví a toho se pak držet.
Takhle si myslím, že to i pan Tomáš Smutný pochopil.
Ale říkám si, že to není TENHLE příběh.
V práci se snažíme být tak progresivní, jak to jen v zatuchlém
postsocialistickém zdravotnictví jde. Na zatěžující minulost nehledíme a
směřujeme vstříc zářným zítřkům (ve kterých nám asi bude
pojišťovna diktovat, že máme rakovinu léčit Paralenem, protože je to tak
levnější).
Na pracovním stole doma mi sedí (krom stále nepostradatelného psacího
stroje) moderní a stylový počítač, jehož jediným nedostatkem je, že na
něm neběží nativně emulátor PMD-85.
O nové trendy se, skepticky sice, ale zajímám. A fandím ARMu :o)
Pokud chci ale jít v něčem do hloubky, nevyberu si hned největší
složitost, ale budu se snažit poznat zjednodušený model. Nepřinesu si domů
hned celou parní lokomotivu i s tendrem, abych zjistil, jak to pracuje, ale
postavím si model parního stroje na suchý líh.
A i přes dvacet, třicet, ba čtyřicet let vývoje jsou domácí (osmibitové)
počítače jen jednodušší inkarnací těch současných, zásadních
rozdílů není (jen nové standardy komunikace mezi periferiemi a pak nějaké
kvantitativní změny).
Zkuste si něco nových počítačích zjistit. Krom toho, že to bude
přiměřeně složité, je málo lidí, kteří s novými věcmi mají
zkušenosti. Datasheety jsou často placené, dokumentace je málo podrobná a
zamlčuje různé implementační detaily, které jako na vztek zrovna znát
potřebujete, nebo se nedá sehnat vůbec. Lidi, kteří s tím dělají, jsou
nedostupní, zaneprázdnění, obtížně se shání, případně se neradi
dělí o know-how, které sami získali minulý týden.
Zatímco stará technologie je osvědčená technologie. Dokumentace je leckde,
často zdarma. Lidí, kteřá za tu dobu přišli s danou technologií do styku,
je logicky dost, někteří mají zkušenosti letité. Často už se věnují
něčemu, co jim dává více volného času, takže jsou sehnatelní,
dostupní, o informace se podělí, nebo měli čas své zkušenosti
publikovat.
Přeci jen snáz seženete informace nebo knihu o Stevu Wozniakovi a Stevu
Jobsovi, než o Jonu Rubinsteinovi.
Ten socialistický šrot v sobě skrývá hromadu nápadů.
Pokud chtěl, zvlášť v mizerných socialistických podmínkách, někdo
dělat počítač, musel něco umět a do svého díla to promítnout.
Nestačilo postavit jen hardware, součástí počítače byl i software.
Počítač postavený pitomcem se prostě pozná (zdravím Amstrad).
Spoustu nápaditých řešení lze obdivovat, ale hlavně je možné i pro
smrtelníka pochopit, v čem geniální jednoduchost řešení spočívá, co na
tom obdivovat, a že si to vůbec obdiv zaslouží. Zatímco jsem ještě
neslyšel nikoho jásat nad tím, že Nokia tím, že osadila ve svém novém
telefonu tranzistor obráceně, ušetřila tři integrované obvody, nebo že
nový EEE Aušus je zapojen velmi čistě a elegantně.
I když - teď máme mimořádnou příležitost, pokud nás zajímá, nač
autor, který tohle všechno dával dohromady, přitom myslel.
Teď jsme se to vlastně dozvěděli.